Vyrostla jsem v devadesátkách. V době, kdy jste se na internet připojovali s plánem. Neexistovalo bezcílné scrollování, jen vytoužený okamžik, kdy modem konečně zakvílel a my mohli psát status na Líbimseti. A taky to byla doba, kdy být mimo trendy znamenalo být mimo úplně. Vzpomínám si, jak jsem v deváté třídě šla ulicí s tence vytrhaným obočím, pastelově modrými stíny, černou tužkou okolo celého oka a perleťovou rtěnkou. Miss Sporty kompletka. Na obličeji jejich mousse make-up, který byl tehdy k dostání ve dvou univerzálních odstínech (oranž a oranž), na hlavě copánky z kanekalonu, které mi máma pletla dva dny v kuse mlčky, zato s láskou. Zvonáče, samozřejmě low-waist, které těžkly po každém setkání s kaluží, v ruce Nokia 3330 s placenou melodií a v manžestrové tašce discman, který se při každém kroku a plácnutím o nohu, odpojil od reality. A na uších Koss Porta Pro. Jo, to jsem byla celá já. A patřil mi svět.
Tehdy jsme se všichni tak moc chtěli lišit, až jsme byli jako přes kopírák. Hoper, rocker, emo, skater, disko. Každá parta měla své poznávací znaky a já mezi nimi pendlovala s dychtivostí antropologa na terénním výzkumu. V čajovně jsem si připadala jako básník, na diskotéce jako Shakira. A právě tehdy vznikla moje fascinace tím, jak moc jsme ochotni se měnit, jen abychom někam patřili.
Dlouho jsem chtěla napsat něco o trendech. O tom, jak je ignoruju. Jak mě nezajímají. Jak se mě netýkají. Jenže pak jsem si uvědomila, že už jen tohle tvrzení je vlastně taky trend. Trend ignorovat trendy. A tak jsem si sedla a podívala se zpátky. Retrospektivně a s vědomím, že být ovlivněn je lidské. Vzpomínám na chvíle, kdy jsem při hledání sama sebe zakopávala o všechno, co vonělo po přijetí.
Ale čas plyne. A s ním i možnost vybrat si, co nás formuje. V ideálním případě. V tom reálnějším jsme pod palbou notifikací, TikTok trendů, virálních produktů a reklamy, která přesně ví, kdy jste na dně, kdy nemáte řasenku a kdy hledáte smysl života v novém vitaminovém shotu. Podle studie společnosti Deloitte z roku 2023 až 80 % mladých lidí přiznává, že jejich nákupní rozhodnutí ovlivnila personalizovaná reklama na mobilu. To je docela dost na to, že se většina z nás vnímá jako svobodně myslící jedinci.
A když si nejsem jistá, co vlastně chci, nebo jestli chci vůbec něco, ozve se mi v hlavě máma. Ne hlasem, spíš tou větou. "Když Janička skočí z okna, skočíš taky?" A já si uvědomím, že tahle otázka není výčitkou, ale nástrojem. Kompasem. Lakmusovým papírkem mé autenticity.
Někdy je totiž těžké slyšet sám sebe přes ten hluk. Přes všechen ten vizuální smog a FOMO, který se nám lepí na paty. A tak možná nestačí jen chtít být originál. Možná je to každodenní práce. Možná to začíná právě tím, že se zeptáme sami sebe: "A co když Janička fakt skočí? Chci jít taky? Anebo si prostě sednu na parapet, udělám si čaj a koukám dolů s respektem – ale zůstanu tam, kde je mi dobře?"
S láskou,
Bára
